Zájezd do Izraele 2010

S VéTéeSkou nejen po stopách Ježíšových – poznávací zájezd do Izraele
(4.-13.10.2010)

Začátkem října se vydala skupina pětačtyřiceti členů a příznivců naší pobočky VTS na desetidenní poznávací zájezd do Svaté země, Izraele. Díky našemu průvodci Antonínu Žílovi byl náš zájezd velice poznávací, a tím i velice obohacující.

Nikde na světě není soustředěno tolik památek s historií starou až šest tisíc let jako právě v Izraeli; nikde jinde nevzniklo tolik filosoficko-náboženských proudů jako na území Izraele. Izrael je svatou zemí pro křesťany, židy i muslimy. Izrael, země Bible a kolébka historie židovského lidu se rozkládá na Středním východě.

Dlouhá a úzká země je na území dlouhém asi 450 km a ve své nejširší části měří 135 km. Sousedí s Libanonem, se Sýrií, s Jordánskem a Egyptem. Přes svoji poměrně malou rozlohu se na území Izraele nacházejí nejrozličnější geografické i klimatické podmínky. Najdeme zde zelená úrodná údolí na severu, písečné duny a kopcovitou „biblickou“ krajinu i pouště na jihu. Stejně rozdílné a rozmanité je zde klima. Voda je v tomto kraji velice vzácná, a proto jsou její zdroje (zejména řeka Jordán) maximálně využívané.

Izrael, vlastní název Medinat Yisra´el, je svrchovaný židovský stát, oficiálně vyhlášený 14. května 1948 po ukončení britského mandátu pro Palestinu. Státním jazykem je zde hebrejština, ale domluvíte se zde anglicky a v posledních letech velice pohodlně i rusky. Když se řekne Izrael, většině lidí se okamžitě vybaví černě odění ortodoxní Židé. Izraelci, tedy občany Izraele, jsou ovšem nejen Židé, jak se občas někteří domnívají, ale i lidé nežidovského původu (muslimové, drúzové), dokonce i křesťané (asi 2,5 %). Označení Izraelité naopak znamená původní pojmenování osob „hebrejského“ původu, hodně zjednodušeně řečeno Izraelité rovná se Židé. Oficiálním dnem pracovního volna je v Izraeli sobota, sabat. Pátek je dnem pracovního volna pro muslimy, neděli si pak jako volný den udržují křesťané.

Kulturní a jazykové rozdíly i rozdíly v životním stylu mezi židovskou většinou a arabskou menšinou, stejně jako přetrvávající konflikty mezi Izraelem a sousedními arabskými státy, brání vývoji normálních vztahů mezi židovskými a arabskými občany, což je bohužel vidět i při turistické návštěvě.

Zemi jsme pečlivě procestovali od severu až po Mrtvé moře. Navštívili jsme přístavní město Haifu, kde jsme obdivovali nepřehlédnutelné Perské zahrady a svatyni náboženské sekty Bahai, křižáckou pevnost Akko, historickou lahůdku Caesareu, sporné Golanské výšiny a prameny Jordánu. Kolem Tiberiatského (Genezaretského, Kineretského či Galilejského) jezera jsme kráčeli po stopách Ježíše a zázraků s ním spojovaných – navštívili jsme Nazaret, horu Tabor s chrámem Proměnění, horu Blahoslavenství, Kanu galilejskou, kde došlo k proměnění vody ve víno, Kafarnaum i Yardenit, místo, kde Jan Křtitel vodou z Jordánu pokřtil Ježíše.

V 38 stupních nad nulou jsme se v místech kolem 300 metrů pod hladinou moře procházeli zbytky opevnění na Masadě a v Kumránu jsme prozkoumali místo nálezu proslulých svitků. Uprostřed pouště jsme pak navštívili oázu Ein Gedi a také výrobnu známých kosmetických přípravků AHAVA.

Nevynechali jsme samozřejmě Jeruzalém, město zásadního významu pro všechna tři největší náboženství. Hora Olivetská, zahrada Getsemanská, Golgota, chrám Božího hrobu, Zeď nářků, Chrámová hora a samozřejmě Křížová cesta se všemi zastaveními – nic z toho jsme neopomenuli navštívit.

Zajeli jsme i do Betléma, kde jsme se poklonili v místě narození Ježíše, prošli se po Pastýřských polích a v jeskyňce pastýřů si poněkud extravagantně v letních teplotách procítěně zapěli Pásli ovce Valaši, při betlémské salaši…

Nevynechali jsme ani původní arabskou přístavní Jaffu a hlavní město Tel Aviv. Zde jsme se pěkně zblízka podívali na budovu izraelského parlamentu (Knesset). Před parlamentem je umístěn obří tradiční svícen – bronzová menora, vysoká přes čtyři metry a vážící 4 tuny. Státu Izrael ji v roce 1956 věnoval britský parlament. Svícen má symbolizovat kontinuitu a věčnost židovského národa.

Působivá a citově zasahující byla rovněž návštěva památníku obětem holocaustu Yad Vashem, zejména pak expozice dětských obětí. Zde světlo z pouhých 5 svíček za pomoci zrcadel dávalo v naprosté tmě odraz právě tolika světýlek – hvězdiček, kolik bylo dětských obětí (téměř jeden a půl milionu). Když k tomu přidáte ještě kontinuální monotónní četbu jmen dětí i se zemí původu, rozhodně se to člověka i zpětně bolestně dotkne a slzám se neubrání…

Při tom všem nabitém programu jsme se stačili vykoupat v Mrtvém i Středozemním moři, ale také navštívit mnohá místa vykopávek a prohlédnout si opravdu hodně staré, ale vzácně zachovalé mozaiky. Pouze z tohoto strohého výčtu je patrné, že program jsme měli skutečně nabitý. Strašně ráda bych se s vámi podělila o další poznatky a zážitky z cesty, ale to by bylo na samostatné číslo časopisu, pokud bych chtěla, aby se dostalo opravdu na všechno, od historie po současnost.

Sepisuji však pro „účastníky zájezdu“ podrobný deníček – ten pak mohu případným zájemcům v elektronické podobě nabídnout…

za PVTS Eva Čančíková

POZNÁVACÍ ZÁJEZD DO DUKOVAN a na JIŽNÍ MORAVU 2010

DUKOVANY – DALŠÍ Z POZNÁVACÍCH ZÁJEZDŮ PVTS
(13.-14.3.2010)

Předpověď počasí na sobotu 13. března byla dosti ošklivá a skutečnost se od ní daleko nelišila. Ráno jsme vyjeli z šedi­vé Prahy směrem na Vysočinu, kde ležel všude sníh, směrem Jaderná elektrárna Dukovany. Naše pobočka VTS pro nás zorganizovala exkurzi spojenou s dvou­denním výletem v okolí Brna a návště­vou vinného sklípku v Hustopečích.

První česká jaderná elektrárna je v Dukovanech na jižní Moravě, asi 30 km jihovýchodně od Třebíče. S přípravami výstavby se začalo v roce 1974, poslední ze čtyř 440 MW bloků byl uveden do pro­vozu v roce 1987. Dnes patří mezi neje­fektivnější energetické zdroje ČR. S his­torií i současností této elektrárny jsme měli možnost se seznámit nejprve v krátkém filmovém dokumentu, a pak při velice zajímavé přednášce, kterou pro nás připravili pracovníci informační­ho centra. U názorného modelu nás při­vítala velká fanynka jaderné energetiky a myslím, že většinu z nás přesvědčila o naprosto bezpečném a levném provo­zu – za dobu svého provozu se elektrárna již dvakrát zaplatila.

Brzy v nás pozna­la kolegy z energetiky, kladli jsme od­borné a podrobné dotazy, na které vždy měla připravenou vyčerpávající odpo­věď. Ale bylo po poledni, opustili jsme příjemné prostředí informačního centra a pospíchali dál. Nejdřív samozřejmě na oběd, pak přes Brno k dalšímu cíli.

Byla jím jeskyně Výpustek. Patří mezi nejvýznamnější jeskynní systémy Moravského krasu. Labyrint temných cho­deb a dómů byl vytvořen ponorovou činností Křtinského potoka. Podle zázna­mů jej navštěvovali již v 17. století mas­tičkáři, kteří zde nacházeli kosti pravěké zvířeny. Druhá světová válka nejvíce po­znamenala podstatnou část prostor jes­kyně Výpustek. Již v roce 1938 převzala podzemní unikát.

Československá armá­da, která zde měla muniční sklad. Mno­ho prostor a skalních přepážek bylo od­střeleno, a tak se staly z přírodních chodeb nevlídné tunelové prostory. V průběhu války pak byly jeskyně obsa­zeny německou armádou, která zde zří­dila továrnu na letecké motory. Po druhé světové válce se prováděly speleologic­ké průzkumy ve znovuotevřené Babické chodbě. Začátkem 60. let převzala celý areál jeskyně znovu Čs. armáda, kte­rá zde vybudovala mohutný podzem­ní protiatomový kryt. Tento kryt je stále funkční, měli jsme možnost jím projít do dalších chodeb jeskyně. Na konci nás če­kal úžasný zážitek, když z naprosté tmy najednou začala v prostoru blikat tajem­ná světýlka podbarvená hudbou.

Ale dále na cestu!

V nedalekém mariánském poutním místě ve Křtinách jsme se obdivovali nád­herným freskám v kostele Jména Panny Marie, jež byl postaven v první polovině 18. století dle návrhu architekta Giovan­ni Santiniho.

Ubytování v hotelu Centr v Husto­pečích bylo pro nás dobrým výchozím místem ke sklípku Jožky Šmukaře. Po­hodlnou procházkou jsme došli k nená­padnému domečku, který ukrýval pěk­ný vinný sklípek. Prožili jsme tam večer plný dobrého jídla, cimbálové muziky a hlavně výborného vína.

Ráno jsme vyrazili směr Brno. Ces­tou jsme se zastavili u zámku Židlocho­vice, který mezi dvěma světovými válka­mi sloužil jako letní sídlo T. G. Masaryka. Jeho pobyty připomíná pamětní deska při vchodu do zámeckého parku.

Dalším zastavením byl Klášter Rajhrad. Zakladatelem benediktinského kláštera nedaleko Brna byl kolem roku 1045 kníže Břetislav. Svou dnešní podo­bu získal nejstarší moravský klášter v le­tech 1727-39 barokní přestavbou podle plánů Jana B. Santiniho.

V 19. století se rajhradské opatství stalo centrem vzdě­lanosti, zejména v oboru historie a chrá­mové hudby.

Na závěr našeho výletu nás čekalo Brno, nejprve to Staré. Rozkládá se v údolí Svratky pod hlavní brněnskou památkou hradem Špilberk a Žlutým kopcem. Centrem Starého Brna je Mend­lovo náměstí. Sídlí zde Fakultní nemoc­nice u svaté Anny, Masarykův onkologic­ký ústav či pivovar Starobrno. Staré Brno nabízí velké množství památek, např. gotický augustiniánský Starobrněnský klášter s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie, založený roku 1323 Eliškou Rejč­kou, Mendeliánum, Letohrádek Mitrov­ských nebo areál pivovaru Starobrno.

Autobus jsme nechali u krásně zre­konstruované Zemanovy kavárny a za­hájili jsme naši poslední vycházku po Brně na náměstí Svobody. V přilehlých ulicích jsme mohli obdivovat nádherné secesní domy, navštívili jsme kostel sva­tého Jakuba, jehož architektura je ukáz­kou německé gotiky. Ti méně unavení se vydali ještě na Špilberk, Petrov a Novou a Starou radnici. Ale tam už mě nohy ne­donesly, raději jsem ochutnávala brněn­ská piva.

Nezbývá než poděkovat organizá­torům výletu a dr. Žílovi za odborný vý­klad. Snad nám na příštím výletu bude přát lepší počasí, uvidíme.

Jana Kylianová

2 VYCHÁZKY PRAHOU 2010

Prahou krok za krokem – Staroměstské náměstí a úžasné interiéry katedrály sv. Víta
(13.2. a 20.2.2010)

Během února proběhla pátá a šestá vlastivědná poznávací vycházka členů a příznivců PVTS, tradičně s Dr. Žílou. Tentokrát jsme se jednu sobotu vypravili poznat blíže krásné fasády domů i další zajímavosti Staroměstského náměstí, další sobotu jsme pak zkoumali úžasné interiéry svatovítské katedrály.

Po oba víkendy se akcí zúčastnilo nejméně 30 účastníků. Musím sama za sebe podotknout, že při první vycházce jsem byla nadšena hned dvakrát. Za prvé z faktu, že jsem po pěti týdnech odložila ortézu a mohla opět chodit, především ale z objevů, které jsem učinila tváří v tvář starému známému orloji. Strašně ráda bych vám všechno sdělila, ale obávám se, že to nebude pro nedostatečný rozsah časopisu možné. Tak alespoň stručně.

Předpokládám, že staroměstský orloj jste viděli všichni, a to určitě ne jednou. I pochodující apoštoly. Ale víte například, že orloj neukazuje jen čas? Víte třeba, co všechno lze z orloje vyčíst pouhým pohledem na astronomický ciferník? Třeba v kolik hodin zapadne ten den Slunce či v jakém tvaru a v kolik hodin vyjde Měsíc? Že po obvodu je největší kruh s časem staročeským, který se nepočítá od půlnoci, ale od slunka západu, a tudíž se v průběhu roku mění? Že pražský orloj jako jediný na světě ukazuje i tzv. babylonský čas?

Že den je v tomto systému rozdělen na 12 hodin a noc také, při svítání, tedy východu Slunce ukazuje hodinu první, při západu pak konec hodiny dvanácté? Že délka jedné babylonské hodiny se v průběhu roku mění, v létě je nejdelší a v zimě naopak nejkratší? A že babylonský čas je historicky nejstarší, který je na orloji znázorněn? Že orloj ukazuje středoevropský čas na dodatečně přikresleném ciferníku s římskými číslicemi, kde čas ukazuje zlatá hodinová ručička se zlatým sluníčkem, která oběhne dokola právě za 24 hodin, minutová ručička pak zcela chybí? Že lze zjistit polohu Slunce mezi hvězdami, roční dobu, slunovraty, rovnodennost, hvězdný čas? A to vše pouhým pohledem na orloj?! Zkuste se před tímto skutečným zázrakem při procházce Prahou zastavit. Bude k vám promlouvat řečí neuvěřitelně zajímavou. Řečí, kterou promlouval již k mnoha generacím našich předků.

Po tomto obohacujícím a poučném zážitku jsme obešli celé náměstí a pozorně si s výkladem Dr. Žíly prohlédli fasády a architekturu jednotlivých domů a paláců. Dozvěděli jsme se, kde stávala na náměstí Krocínova kašna (odstraněna v roce 1863), vůbec největší kašna, která kdy byla na našem území postavena, a nejstarší mariánský sloup sochaře Bendla. Zbytky sloupu i kašny můžeme nalézt v lapidáriu. Nový sloup se sochou Panny Marie od sochaře Váni je pak umístěn provizorně mimo hlavní náměstí za Týnem.

Na závěr procházky jsme sestoupili sedm metrů pod Staroměstské náměstí. Zde jsme nalezli unikátní historickou památku – ústřední kanalizační uzel, do kterého ústí tři menší sběrače odpadních vod. Do těchto prostor se vstupuje železnými dveřmi přímo pod staroměstským orlojem, hned vedle hlavního vstupu do radnice. Ani těchto dveří jsem si nikdy předtím nevšimla…

Následující sobotu jsme se sešli při prohlídce svatovítské katedrály. Ještě před zahájením vlastní prohlídky chrámu jsme se prošli (na dlouhou dobu zřejmě naposledy) světoznámou Zlatou uličkou. Od konce dubna by zde totiž měla probíhat plánovaná rekonstrukce chátrajících malebných domečků. Pak jsme již s Dr. Žílou vstoupili do katedrály.

Chrám sv. Víta patří mezi nejvýznamnější gotické stavby. Má příčnou loď, tři věže, ochoz a prstenec kaplí. Chrámový prostor katedrály je 125 m dlouhý, 60 m široký a 33 m vysoký. Vnitřní výzdoba chrámu je jedním slovem úchvatná. Prostor je tvořen mohutnou gotickou klenbou na 28 pilířích. Spodní část tvoří arkády, v horní části jsou pak velká okna.

Nad arkádami je po obvodu celého chrámu takzvané triforium, v kterém se nachází portrétní galerie s jednadvaceti unikátními portrétními bustami příslušníků panovnických rodin a osob, které se zasloužily o stavbu chrámu. Najdeme zde například Jana Lucemburského, Elišku Přemyslovnu, arcibiskupa Arnošta z Pardubic, Petra Parléře a celou řadu dalších osobností. Nejstarší plastiky byly zhotoveny právě v Parléřově huti. Západní průčelí chrámu je osazeno oknem s motivem Stvoření světa, jehož autorem je František Kysela.

Další okna jsou díly výtvarníků Švabinského, Svolinského, Muchy, Kysely a dalších. Snažili jsme se zde najít a pochopit rozdíly mezi francouzskou a německou gotikou. Ty jsou mimo jiné například v tom, že Francouzi stavěli kaple půlkruhové či šestihranné, Němci pravoúhlé.

Obdivovali jsme staré vyřezávané dveře z roku 1630 s výjevy ze života svatých, Bílkovu sochu ukřižovaného Ježíše, monumentální stříbrnou hrobku sv. Jana z Nepomuku, čtyři sochy kutnohorských havířů, oratoř, jednotlivé kaple a jejich výzdobu, zejména nádhernou kapli sv. Václava, kde se odehrávaly korunovace českých králů a kde jsou uloženy naše korunovační klenoty, a tak bych mohla dlouze, dlouze pokračovat.

Na závěr prohlídky jsme sestoupili do podzemní hrobky českých králů. Sem byly do vesměs nových sarkofágů uloženy ostatky králů a některých jejich příbuzných. Najdeme zde Rudolfa II., Karla IV. a jeho čtyři manželky, Václava IV., Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad. Hrobka byla upravena v letech 1928 – 1935. Není opravdu možné popsat dvou hodinovou prohlídku krok za krokem celou katedrálou na několika řádcích. Několika slovy mohu však vřele doporučit každému, aby tuto goticko-renesančně-barokní nádheru navštívil a sám důkladně prozkoumal.

Eva Čančíková

3 VYCHÁZKY PRAHOU 2010

PRAHOU KROK ZA KROKEM – PRAŽSKÉ JEZULÁTKO, LORETA A STAROMĚSTSKÁ RADNICE
(16.1., 23.1. a 30.1.2010)

V zimním čase se naše pobočka PVTS věnuje především poznávání významných míst našeho hlavního města. Během mrazivého ledna jsme se s průvodcem vypravili hned na tři místa.

VYCHÁZKA PRVNÍ – ZA PRAŽSKÝM JEZULÁTKEM
Za mrazivého rána 16. ledna jsme se sešli na Malostranském náměstí.

Dr. Žíla nás hned začal zasvěcovat do historie některých významných domů. Například Šternberský palác, jehož součástí je dnes i dům Na Baště, byl postaven o krok dozadu. Byl to trest za požár, který zde vznikl 2. června 1541 a zachvátil velké množství domů na Malé Straně. Dověděli jsme se, kde na Malostranském náměstí stávala socha maršála Radeckého, jejímuž slavnostnímu odhalení byl osobně přítomen i sám císař s chotí.

Kostel Panny Marie Vítězné je proslulý po celém světě zejména Jezulátkem. Neméně zajímavá je jeho historie, architektura a výzdoba. Papež Benedikt XVI. při cestě v Česku volil jako první zastávku právě tento kostel na Malé Straně a daroval Jezulátku zlatou korunku. Každoročně malou sošku navštíví více jak dva miliony poutníků z celého světa. Prohlédli jsme si rovněž chrámový interiér, sakristii a chrámové muzeum. Správce farnosti nám pověděl o misijní činnosti karmelitánů v Indii, Brazílii i řadě zemí Afriky.

VYCHÁZKA DRUHÁ – ZA SLUNCEM DO LORETY
Sobotní ráno 23. ledna bylo ještě mrazivější než předešlý týden, ale nás to od poznávání neodradilo a sešli jsme se opět v hojném počtu. Cílem naší vycházky byla tentokrát Loreta. V klidu jsme si vychutnali rozsáhlý Dientzenhofferův vrcholně barokní areál s proslulou Svatou chýší, zdobnými ambity s překrásnými kaplemi a ojedinělým kostelem. V horních patrech jsme si prohlédli loretánský poklad, jemuž vévodí slav-né Pražské slunce: monstrance s 6 222 diamanty. Neméně slavná je i loretánská zvonkohra. Nový Svět pak má nezaměnitelné kouzlo v každém ročním období. Dovedli ho ocenit takové osobnosti jako spisovatelé Pavel Kohout, Arnošt Lustig či Ota Pavel, výtvarník Jiří Anderle, režisér Jan Švankmajer nebo malíř Jan Zrzavý…

VYCHÁZKA TŘETÍ – HISTORICKÉ SÁLY A PODZEMÍ STAROMĚSTSKÉ RADNICE
Výběr další naučné vycházky padl na vytápěné interiéry Straměstské radnice. Prohlédli jsme si kapli, zákulisí orloje, respektive světce pěkně zblízka. S poutavým výkladem jsme obdivovali bohatě zdobené reprezentativní sály určené pro slavnostní zasedání magistrátu, včetně Zlatého sálu, Brožíkova sálu, nebo sálu Jiříkova, kde byl zvolen českým králem Jiří z Poděbrad. Sestoupili jsme do rozsáhlého a členitého románsko-gotického podzemí se starobylými sklepy, výstavnými klenbami, studnami a historickým dlážděním. Původně to bylo přízemí jednotlivých domů. Během minulých staletí sloužily prostory k různým účelům. Nejprve jako dílny, sklady a později zde bylo dokonce vězení.

Potvrdilo se znovu, že o vlastivědné vycházky organizované pobočkou PVTS je velký zájem. Ve všech třech případech průvodce zajistil dopolední i odpolední termín. V sobotu 30. ledna se na dopolední vycházce sešlo dokonce 31 účastníků!


Jiří Hodík

Valdštejnský palác a památník Vítkov

Prahou krok za krokem – Tentokrát Valdštejnský palác a Národní památník Vítkov
(10/2009)

Výbor pobočky PVTS při PRE nabídl členům další ze zajíma­vých, mírně vzdělávacích a snad i příjemných vycházek po Praze.

Poslední říjnový den jsme se sešli u stanice Malostran­ská. Vzhledem k velkému zájmu se nekonala jedna vycház­ka, ale hned dvě. Jedna skupina se vydala ke hlavnímu vchodu do Valdštejnského paláce v 9.30 hod. a druhá ve 13.00 hodin. Jak je zvykem, pan doktor Žíla neplýtval ča­sem a výklad začal hned. Upozornil na detaily, které běž­ně ani nevnímáme. Dověděli jsme se spoustu historických zajímavostí k celému areálu i nejbližšímu okolí paláce. Na nádvoří jsme pak u sochy Albrechta z Valdštejna vyslech­li životopis velmi schopného vojevůdce, politika i dnešními slovy podnikatele. Ostatně celý palác ukazuje na jeho se­bevědomí.

Prohlídka interiéru hlavního sálu a přilehlých re­prezentačních prostor byla pro první skupinu trochu napí­navější. Pozornému dozoru neuniklo, že návštěvníci jsou ve skupině a ještě k tomu s průvodcem. Pro návštěvníky je připravený letáček, ale místního průvodce, který by poskyt­nul podrobnější výklad, není možné zajistit. A že by bylo o čem mluvit a co ukazovat. Odpolední skupina už měla cestičku prošlápnutou. Když jsme dámy ujistili, že celá sku­pina jsou opravdu Češi a na dotaz, odkud jsme přijeli, se jim dostalo odpovědi, že z Prahy, tak se i usmívaly.

Prohlíd­ka pokračovala v palácových zahradách. Vyslechli jsme po­drobný výklad o výzdobě, zařízení, a původním účelu jed­notlivých staveb a zákoutí.

Druhé téma Národní památník Vítkov jsme zajistili na soboru 21. a neděli 22. listopadu opět s osvědčeným prů­vodcem dr. Žílou. Navázali jsme na vycházku před několi­ka lety. Tehdy jsme navštívili památník v době rozhodová­ní jak s celou stavbou naložit. Návrhů bylo hodně. Třeba zábavní park, obří akvárium, pietní místo atd.

Celý areál je po důkladné rekonstrukci a vypadá opravdu reprezentativ­ně. Tentokrát se nikdo nepozastavil nad skupinou s průvod­cem. Prošli jsme celý památník včetně technického zázemí původního mauzolea. Podrobný výklad historie, účelu stav­by, výzdoby a využití v různých obdobích zabral zhruba tři hodiny.

Kromě vlastního památníku jsou velice zajímavé i instalované výstavy. Při pěkném počasí je určitě nádherná vyhlídka na Prahu ze střechy památníku. V našem případě byla mlha a dlouhá fronta na výtah. Spokojili jsme se tedy s výhledem směrem k Žižkovu z oken nově zřízené kavárny.

Jitka Hodíková

S PVTS v Bozkovských jeskyních a v elektrárně Spálov 2009

S PVTS opět na cestách za poznáním – Bozkovské jeskyně a elektrárna Spálov
(3.10.2009)

První říjnovou sobotu se opět naše pobočka PVTS vydala na cesty za poznáním v rámci cyklu velkých vlasteneckých výletů. Přesněji řečeno – na cestu se vydal autobus plný zvídavých a poznání chtivých členů této pobočky. Tentokrát jsme se vypravili do Podkrkonoší, konkrétně do Bozkovských dolomitových jeskyní nedaleko Semil, k malé vodní elektrárně Spálov a na procházku po Riegrově naučné stezce.

Naše putování jsme zahájili v Bozkovských jeskyních, které právem patří k nejbohatším přírodním pokladům tohoto kraje. Letos jeskyně slaví 40. výročí svého otevření.

V labyrintu chodeb a skalních dutin jsme si na trase dlouhé 1040 metrů vychutnávali ojedinělou výzdobu, jakou rozhodně jsou ze stěn vystupující křemenné římsy, lišty a mřížky z vypreparovaného křemene. Stejně tak nás zaujala bohatá krápníková výzdoba dutin. A nebyly to jen obyčejné a běžné typy krápníků (tedy stalagnity vyrůstající ze dna, stalagtity rostoucí od stropu či stalagnáty vzniklé spojením obou), mnohé z krápníků byly opravdu bizarních tvarů a jiné i zvláštně excentrické, radost pohledět. Úžasná a atraktivní jsou rovněž nasvětlená podzemní jezírka s průzračně čistou vodou. Právě v těchto jeskyních v takzvaném Jezerním dómu se nachází i největší podzemní jezero v Čechách.

Po obědě v hotýlku Pod Spálovem jsme se vydali k prohlídce malé vodní elektrárny Spálov. Tato elektrárna je historickým unikátem na řece Jizeře, nyní čerstvě po rekonstrukci. Stavba elektrárny začala v roce 1921. V době výstavby byla elektrárna špičkou tehdejších technologických možností. Vzdouvací zařízení (kamenný jez se štěrkovou propustí) bylo vybudováno v jednom z nejužších míst soutěsky. Přímo u jezu je odbočka do 1323 m dlouhé štoly, která byla ražena do skály a horského masivu. Tato štola tvoří první část přivaděče vody a její vytvoření bylo na celé stavbě nejtěžší. Stavba či přesněji ražba probíhala neskutečně pomalu, prý rychlostí 20 – 30 cm za osmihodinovou směnu! Na tuto raženou štolu navazuje betonová štola, která vodu přivádí do vtokového objektu, takzvaného vodního zámku. Odtud voda tlakovým potrubím pokračuje ve své cestě k turbínám.

Původně byly ve spálovské elektrárně dvě Francisovy turbíny s výkonem asi 2000 kW, elektrárna nebyla automatizovaná a účinnost turbín byla relativně nízká. Po celkové rekonstrukci je nyní elektrárna plně zautomatizovaná, dálkově ovládaná z Hradce Králové, její provoz hlídají kamery. Nově jsou zde osazeny Kaplanovy vertikální turbíny. Při rekonstrukci byly vyměněny i generátory a celkový výkon elektrárny stoupl na 2400 kW, o třetinu vzrostla i roční produkce elektřiny. Omlouvám se vědcům a technikům z naší vědecko-technické společnosti za tento „vědeckotechnický“ exkurz a rychle se vracím zpět na pevnou půdu popisu přírodních krás. Spálovská elektrárna se naštěstí nachází v opravdu tuze krásném koutu naší země, a za slunečného časně podzimního dne její kráse a malebnosti snad i přidává venku vystavená Francisova turbína, jedna z těch, které po dobu téměř 72 let roztáčely generátory elektrárny.

Poučení není nikdy dost, takže po prohlídce elektrárny se zajímavým odborným výkladem jednoho jejího zaměstnance jsme se odhodlaně vydali na Riegrovu naučnou stezku, vedoucí hlubokým údolím Jizery. Na stezce jsou umístěny panely s popisem tamních zajímavostí, jakými jsou jak stavby, tak geologické a přírodní unikáty. Shodou okolností i tato stezka, která je rovněž zajímavým technickým dílem, slavila své výročí, a to již sté. Cesta vede údolím po jedné straně řeky, podél strmé skalní stěny je pak dokonce vedena po visuté galerii, překážky návštěvník prochází tunely. Soutěska a galerie však není pouze dílem přírody, vznikla i za přispění člověka – aby se zabránilo záplavám továrny v Semilech, byla soutěska rozšířena a přitom byla vybudována právě ona galerie. Řeka Jizera tu proudí přes skály a má značný spád, řečiště je však po většinu roku téměř bez vody.

To, že zde řeka vlastně chybí, je způsobeno výše zmíněným jezem, odkud je skoro všechna voda z řeky vedena do elektrárny ve Spálově. V řece je spousta obrovských balvanů, mnohé sem Jizera přinesla v dobách své největší síly při povodních až z Krkonoš. Jsou zde k vidění i obří díry vymleté do skalnatého dna – tzv. hrnce. Ty nevymlela samotná voda, ale vytvořila je právě za pomoci valících se kamenů. Jizera s sebou v minulosti rovněž v hojné míře přinášela i drahé kameny jako acháty, ametysty či chalcedony, a její řečiště se tak stalo vyhledávaným místem různých sběratelů. Údolím po druhé straně než stezka prochází železniční trať s řadou tunelů.

Procházka krásnou přírodní scenérií v svěží podzimní slunečný den, jako stvořený pro výlet, nás příjemně unavila, a tak už jsme se těšili na své místečko v autobusu, který na nás čekal v Semilech na náměstí. Byl za námi zase jeden krásný den a s ním skončil i další z vydařených poznávacích velkých vlasteneckých výletů po naší zemi.


Eva Čančíková

VTSka v Norsku 2009

Jako každý rok i letos uspořádala naše pobočka Pražské vědecko technické společnosti při PRE velký výlet. V loňském roce jsme byli na jihu, a proto jsme tentokrát namířili naši pozornost na sever. Volba padla na Norsko.

Norsko je vysoce rozvinutou průmyslovou zemí, patří jí jedno z čelních míst v žebříčcích životní úrovně, délky života, celkového zdraví obyvatel a úrovně bydlení. Přestože se jedná o šestou největší zemí Evropy z pohledu rozlohy pevniny, je řídce osídleno 4,8 miliony obyvateli. Úředním jazykem je norština, severní germánský jazyk velmi podobný dánštině a švédštině. Lidé mluvící norsky, dánsky a švédsky se zpravidla mezi sebou dobře dorozumí. Dvacáté století bylo svědkem růstu bohatství země spojeného s rozvojem vodní energetiky (od roku 1905) a objevem a těžbou ropy a plynu (od 70. let minulého století).

Velké množství přirozených jezer a vodních toků ve vysokých nadmořských výškách v řídce obydlených nebo neobydlených oblastech umožnilo vybudovat soustavu přehrad a regulačních nádrží, které na jaře, v létě a na podzim zachycují vodu, která se pak v zimě využívá k výrobě energie. Norsko je šestým největším producentem elektřiny z vodních elektráren na světě. Soustava vodních elektráren byla navržena tak, aby se vyrovnala s kolísáním přirozené dodávky vody do elektráren a byla schopna pokrýt měnící se sezónní spotřebu elektřiny. Řada nádrží uchovává vodu z nadprůměrně deštivých let k použití v letech s podprůměrnými srážkami – usnadňuje to koordinaci dodávek elektřiny se zeměmi, které využívají elektřinu z tepelných elektráren.

A takto vybaveni teoretickou přípravou jsme vyrazili začátkem června na cestu. Pro pohodlnější cestu a zkrácení přepravního času jsme volili letadlo do Kodaně s nízkonákladovou společností SKY EUROPE. Na letišti nás čekal autobus a vyrazili jsme na sever. Úžinu mezi Dánskem a Švédskem jsme překonali trajektem v Helsingborgu.

Večer jsme dorazili do Göteborgu k přenocování. Ráno jsme měli pokračovat směrem na norský Lillehammer. Jaké však bylo naše překvapení, když autobus nenastartoval. Diagnóza byla nekompromisní, nefunkční vstřikovací čerpadlo. Přistavení náhradního autobusu jsme se dočkali až druhý den v poledne. Byli jsme nuceni volit náhradní program, tj. prohlídku Göteborgu. Rovněž to znamenalo přeskládání naplánovaného programu a přebukování noclehů.

Cestou do asi pět set kilometrů vzdáleného Lillehammeru jsme obdivovali pravěké malby na skalách u Tanumschede a švédskou obdobu Stonehenge, stejně záhadné, ale méně známé. Kameny ve tvaru lodi postavili lidé pět tisíc let před Kristem. V podvečer jsme si prohlédli areál skokanských můstků, kde se v roce 1994 konala zimní olympiáda.

Ubytování připomínalo alpský horský penzion. Dobře jsme se vyspali (i když to je v této oblasti v červnu relativní pojem, protože pro středoevropana zvyklého na to, že v noci je tma, spát za světla je přinejmenším velmi nezvyklé). Posnídali jsme a hurá na jednu z lahůdek, tzv. Trolí cestu. Prochází se údolím dávného ledovce s klikatými cestami, nádhernými horami a úžasnými vodopády. Očekávání nás nezklamalo.

Přejezdem přes horská sedla ještě pořád plná sněhu s nádhernými panoramaty jsme pokračovali v našem putování do přístavního města Alesund. Ubytování dalšího dne bylo na ostrově Runde, na nejzápadnější výspě Norska. Trvale tu žije osmdesát obyvatel. Není tu žádný hotel, a tak jsme museli vzít za vděk rybářskou ubytovnou. Den pátý byl zasvěcen návštěvě ptačích kolonií a pokusu vyzkoušet si na vlastní kůži rybářské řemeslo. Malou kocábkou jsme vypluli na moře. Opravdu zůstalo jen u pokusu. Pluli jsme kolem ostrova a pozorovali hejna ptáků na skalách i na vodě.

Úplně jiný zážitek byl výstup k ledovci Jostedalsbreen nebo cesta na vyhlídku Dalsnibb. Geiranger fjord je úžasný z výšky 1500 m nad mořem i z cesty po pobřeží. V programu zájezdu byly naplánované zastávky u turisticky atraktivních vodopádů Tvinde a Steindalsfossen. U vodopádu Vöringsfossen jsme byli ubytováni a mohli jsme jej tedy obdivovat za denního i nočního světla. Na náhorní plošině Hardangervidda jsme měli možnost přemýšlet, jestli a jak se dostanou místní chataři ke svým chatám v zimě. Terény jsou velice vhodné pro zimní sporty a o oblíbenosti tohoto krásného kraje svědčí stovky chat. Na, ještě pořád, zasněžených pláních trénovali běžkaři a o kousek dál už v okolí sypané přehradní hráze bylo na vřesovištích jaro v plném proudu. Sjeli jsme z hor do Bergenu a tam bylo zrovna léto. Kdo měl chvilku čas, snažil se využít každý sluneční paprsek. Všichni jsme si prohlédli známé hansovní domy, případně hrad a kostely. Zdatnější zvládli i vyhlídku nad městem. Nevynechali jsme místní atrakci – rybí trh.

Velice známé a obdivované jsou v Norsku starobylé dřevěné kostely. Zastavili jsme u několika, ale jen v jednom případě jsme měli štěstí a mohli se podívat dovnitř. Z již známých důvodů jsme museli citelně zkrátit prohlídku hlavního města Oslo. Někteří dali přednost Vigelund parku, jiní muzeu lodi Fram a Kon-Tiki, Ra. Obojí se, bohužel, zvládnout nedalo.

Ve zkrácené verzi proběhla i prohlídka Kodaně před odletem do Prahy. Přes úpravy programu jsme navštívili hodně krásných míst a viděli mnoho zajímavého. Nutno ovšem dodat, že to nebyl zdaleka zájezd pro milovníky povalování a plážového servisu. Norsko je na ježdění, chození a hlavně koukání. A stojí to zato.

Jitka a Jiří Hodíkovi

Výlet s PVTS do Kutné Hory 2008

Velký vlastenecký výlet s PVTS, tentokrát do „hor kutných…“
(13.9.2008)

Sobota 13. září byla zajímavá nejen tím, že teploty klesly přes noc hnedle o dvacet celsiových stupňů, ale pro téměř čtyřicítku členů pobočky vědeckotechnické společnosti zejména tím, že časně zrána vyrazili na další z poznávacích velkých výletů po vlastech českých, tentokrát do Kutné Hory – města, jehož sláva, věhlas i bohatství byly založeny na objevu stříbra. To dle jedné z pověstí objevil mnich Antonín z nedalekého kláštera v Sedleci. Aby však místo objevu ochránil před nepovolanými zraky, přikryl jej svou mnišskou kutnou – a odtud prý pochází i název Kutná Hora.

Počasí jsme si na výlet nemohli přát lepší! Blankytně modré nebe, slunka svit, čerstvé povětří, dokonalá viditelnost, jen trochu chladno, ale na to jsme byli jako správní výletníci dobře připraveni. Cesta probíhala bez jediné komplikace, takže jsme načas dojeli na místo určení. Zde nás očekávala úžasná místní průvodkyně, kutnohorská patriotka, která se nám s plným nasazením věnovala celé dopoledne.

Prohlídka pamětihodností města začala, jak také jinak, v chrámu svaté panny Barbory, patronky havířů. Stavba chrámu započala již v roce 1388 a jejím prvním architektem byl pravděpodobně Jan Parléř. V prvních letech stavba rostla poměrně rychle – do husitských válek vyrostla téměř do poloviny dnešní výšky. V této výšce však zůstala až do poloviny 16. století. Jak pak docházelo Kutné Hoře stříbro, docházely peníze a stavba byla předčasně ukončena – původně měla být minimálně dvakrát delší! Další úpravy chrámu pokračovaly až do roku 1905. Barbora tak čekala na své dokončení více než 500 let!

Druhé naše zastavení bylo ve vzácné gotické památce ve stínu Barbory, s plně dochovaným interiérem – v kapli Božího těla. Dnes vedle monumentálního chrámu působí sice dost nanicovatě, ale ještě v 18. století měla kaple navíc jedno nadzemní patro s vlastní štíhlou vížkou. Původně se zde i pohřbívalo, ale po příchodu Jezuitů byla kaple přeměněna v modlitebnu.

Další kroky nás vedly do Vlašského dvora. Původně byl pouhým prostým opevněním k ochraně obchodní stezky, později se po přestavbách stal královským sídlem. Největší proměnou prošel za vlády Václava II. Ten zde soustředil všechny mincovny z království a byla zde vybudována centrální ražebna – král totiž přistoupil k měnové reformě, kterou chtěl zajistit kvalitní a jednotnou měnu. K ruce si pozval florentské právníky a finančníky, kteří zřejmě na místní obyvatele mocně zapůsobili – Vlašský dvůr se totiž jmenuje po nich (Itálii se v té době říkalo Vlachy). S průvodkyní jsme prošli celým složitým procesem zpracování stříbrné rudy až po konečnou ražbu mincí v královské mincovně.

Cestou na oběd jsme ještě navštívili Ruthardku, neblahou pověstí proslulou a pověstmi opředenou uličku, která spojuje Vlašský dvůr s kostelem sv. Jakuba a Hrádkem. Kostel sv. Jakuba rozhodně nelze přehlédnout. Nejenže stojí na vyvýšenině, ale jeho nepřehlédnutelnost navíc zdůrazňuje 85 metrů vysoká věž. Pak už jsme kolem velkolepé, 4 metry vysoké Kamenné kašny spěchali na oběd k Dačickému.

Byli na nás připraveni, takže jsme se rozhodně nezdržovali – zato jsme si móóóc pochutnali. Občerstveni jsme spěchali na Hrádek, kde je v současnosti muzeum stříbra. Ve sbírkách muzea jsou uloženy rozsáhlé soubory uměleckořemeslné, výtvarné, etnografické, ale především numismatické a geologické, stejně jako unikátní exponáty z oboru hutnictví, hornictví i mincovnictví. Součástí muzea je i zachovalá středověká štola, kterou jsme rovněž navštívili. Myslím, že pocity, které zažijete v podzemí, se sotva dají popsat slovy. Teprve dole v dole člověk pochopí tu dřinu a šílené podmínky, v kterých horníci žili – ve vlhku a naprosté tmě! 300 metrů dlouhou štolou jsme ve slušivých manltíčcích s kapuckou procházeli leckde v předklonu a trochu bokem, neboť štola byla nízká a poměrně úzká, navíc mokrá. O to radostněji jsme venku pohlédli do korun stromů, na modré nebe a zářící slunce!

Na závěr výletu jsme navštívili místo vskutku atraktivní, či spíše bizarní – kostnici. Je to jistě unikát, ale že by to byla kdovíjaká krása?! Lustry z kostí, pyramidy lebek, kostěný erb rodiny Schwarzenbergů… Ovšem jako připomínka pomíjivosti lidského života a připomínka smrti to funguje spolehlivě!

Eva Čančíková

S VTS v Berlíně a Postupimi

Aktivní „vétéeska“ aneb poznáváme Berlín a Postupim
(16.5.2008)

V pátek 16. května 2008 odpoledne se nad Prahou stahovala černočerná těžká mračna. Sledovali jsme je zneklidněně z autobusu, kterým jsme uháněli směrem ke hranicím. Ještě jsme Prahu neopustili, když se nebe protrhlo a přívaly vody zpomalily naši cestu. Dobře jsme však udělali, že jsme na tento víkend opustili naši matičku stověžatou a vydali se poznávat hned dvě německá města, Berlín a Postupim! Zatímco doma mokli, my si užívali slunce a teplotní pohodu.

V pátek večer jsme se už stihli pouze ubytovat v hotelu na předměstí Berlína a velmi pozdně povečeřet v blízké restauraci. Ovšem hned v sobotu ráno začal náročný poznávací program. Nyní se můžete připojit i vy!

Berlín je městem a zároveň i spolkovou zemí. Sjednocením obou částí města se stal jedním z největších měst Evropy, hlavním městem Německa je pak od roku 1991. Po druhé světové válce, kdy bylo město z velké části zničeno, byl Berlín rozdělen do čtyř sektorů – amerického, britského, francouzského a sovětského. S nástupem studené války se tak dostal do konfliktů mezi vítěznými mocnostmi. Došlo k Berlínské blokádě (1948), posléze k politickému a následně k faktickému rozdělení města – stavbou zdi dne 13. srpna 1961. Nová kapitola města se začíná psát po pádu Berlínské zdi (9. listopadu 1989).

I po téměř 20 letech od pádu železné opony je Berlín městem v přerodu a ve výstavbě. Co ale musí upoutat opravdu každého na první pohled jsou rozsáhlé zelené plochy a zeleň celkově, a to nejen na světově proslulé třídě Unter den Linden. Z dalších pozoruhodností a památek musím jmenovat Říšský sněm s nádhernou prosklenou kopulí a krásným výhledem, známou Braniborskou bránu se spřežením na vršku, zámek Charlottenburg, televizní věž s rozhlednou, muzejní ostrov s množstvím muzeí – např. Egyptské či Pergamonské, chrám Berliner Dom, zříceninu kostela Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche, červenou radnici ve stylu severoitalské renesance, ale i bývalý přechod do západního Německa Checkpiont Charlie, Karl-Marx-Alle, Kurfürsterdamm, Alexanderplatz a celý nový komplex na Postupimském náměstí. Uf.

Rovněž nás zaujala budova hlavního nádraží, loni otevřeného, mnohaúrovňového, čistého, moderního, krásného… Stejně tak nová výstavba, odvážná, s mnoha zajímavými i diskutabilními architektonickými prvky. Například sídlo kancléřky Merkelové prý připomíná automatickou pračku (zpředu plněnou)… Rozhodně však je na co koukat!

Druhým místem, které jsme navštívili, byla Postupim, město vzdálené necelých 30 km jihozápadně od Berlína. V novodobé historii je Postupim známá především jako místo konání Postupimské konference v roce 1945.

My jsme navštívili právě Cecilienhof, kde se konference uskutečnila, a dále pak rozsáhlý park s rokokovým zámkem Sanssouci.

Postupimské konference proběhla za účasti tzv. Velké trojky – Stalin, Truman, Churchill (později nahrazen Attleem) od července do začátku srpna 1945. Hlavním výsledkem konference byla Postupimská dohoda (hranice v Evropě, demilitarizace a denacifikace Německa – ve velké stručnosti), druhou částí ujednání pak byla Postupimská deklarace, která vyzývala Japonsko ke kapitulaci.

Průvodkyně mluvila krásnou češtinou a její výklad byl opravdu zajímavý a podrobný.

Zámecký park se zámkem Sanssouci jsme si prohlédli samostatně. Park se skládá ze čtyř na sebe navazujících parkových částí s fontánami, vodotrysky, oranžerií, alejemi stromů, sochami a mnoha dalšími budovami – např. zde najdeme čínský čajový pavilon se zlatými sochami, Nový palác, Římské lázně či kostel Friedenskirche.

Dva dny vymezené na tento tradičně velice dobře připravený poznávací zájezd tradičně velice rychle utekly. Přesto jsme v neděli zvládli i hodinovou plavbu po řece Sprévě, výhled na město z televizní věže, návštěvu muzea i posezení v kavárně. Jen cestou domů bylo v autobuse nezvyklé ticho a počet spících se limitně blížil počtu účastníků zájezdu…

 

Eva Čančíková

Thajsko 2008

Ze zájezdu Thajsko 2008
(7.3.-23.3.2008 – Tentokrát i s povídáním:)

Tentokrát se naše milá vétéeska vypravila na bezmála třítýdenní výlet téměř na druhý konec světa, konkrétně do Thajska. Tento zájezd byl plánován již jednou (na březen 2005), tenkrát však všechny naděje na cestu smetla prosincová vlna tsunami. O tři roky později (tedy letos) se cesta již uskutečnila, bohužel však byla rovněž krutě poznamenána tragickou událostí – úmrtím při šnorchlování. To pochopitelně poznamenalo každého z nás, a je jen malou útěchou, že takto nešťastně a předčasně někdo zemřel při tom, co měl hodně rád… Program však běžel dál, a s odstupem času a po opadnutí největších emocí musím zájezd hodnotit jako perfektně připravený, náročný a obohacující, jedním slovem bezvadný.

Thajsko je krásná tropická země, ležící v jihovýchodní Asii. Tvar země připomíná vzdáleně hlavu slona s dlouhým chobotem. Slon je taky symbolem Thajska. Země sousedí na severu s Barmou (správně Myanmarem), Laosem, dále s Kambodžou a Malajsií. Thajsko bylo dříve známo pod názvem Siam. Slovo „thai“ v thajštině znamená „svoboda“. V zemi se střídají jen tři roční období – zima, léto a období dešťů. Výstižnější výklad průvodce Karla praví, že v březnu začíná po období veder a ještě větších veder období takzvaně kurevských veder, které vrcholí v dubnu. Pro přiblížení: teploty se tedy již za našeho pobytu v březnu nezadržitelně blížily ke 40 stupňům, voda měla 32 stupínků.

Thajsko je království. Člověk si zde připadá trošku jako v zemi krále Miroslava. Všichni Thajci totiž svého krále milují, hovoří o něm jen obdivně, všude visí jeho obrazy ozdobené květinami, a urážka královské rodiny je srovnatelná s urážkou Budhy. Král Rama IX. je nejdéle vládnoucí monarcha na světě, vládne již šedesátým prvním rokem!

V Thajsku panuje poměrně značná náboženská svoboda. Nejrozšířenějším náboženstvím je théravádový buddhismus, který vyznává asi 95% obyvatelstva. Zbytek jsou muslimové, hinduisté, sikové a křesťané. Jako ve většině asijských kultur je i v thajském spirituálním učení klíčová úcta k předkům (théraváda znamená doslovně učení starších). Jedná se prý o nejpůvodnější živou formu buddhismu. Ctí a téměř povinností každého Thajce je strávit při meditacích v jakémkoli klášteře přinejmenším tři měsíce svého života. Hlavní město Bangkok (zvaný thajsky Krug Thep) je rozlohou velký asi jako Praha. Kuriozitou je původní ceremoniální název města, nejdelší na celém světě, který v překladu zní přibližně: město andělů, věčné a nádherné sídlo boha Indry, vznešené město, kde je uloženo devět skvostných drahokamů, královské město s mnoha velkolepými paláci a stavbami, věčné město, kde sídlí bohové a má svůj domov bůh Krišna, město stvořené bohem Višnuem….

Bangkok leží na řece Chao Phraya těsně před jejím ústím do Thajského zálivu. Město je směsicí luxusních drahých domů a residencí, tržišť, rušné dopravy a hluku, a současně krásných, neuvěřitelně až bizarně barevných buddhistických chrámů, z kterých vyzařuje klid a pohoda.

Během poznávací části našeho pobytu jsme si prohlédli město Bangkok, navštívili nespočet buddhistických komplexů a Buddhů – včetně těch nejdůležitějších, kterými jsou zlatý Buddha, ležící Buddha a smaragdový Buddha, a dále pak asi 394 dalších zobrazení Buddhy, lišících se laickému oku pouze velikostí a mírou zlacenosti. Projeli jsme se loděmi různých velikostí po řekách, kanálech i po moři, navštívili plovoucí trhy, absolvovali kobří i erotickou show, projeli se džunglí na slonech, a vydali se dále na sever k řece Kwai a pověstnému mostu přes ni. Teprve zde jednomu dojde, že krev ve druhé světové válce tekla i v jihovýchodní Asii. Byla to hodně zajímavá výprava do opomíjené historie. Most přes řeku Kwai byl jedním z klíčových bodů 415 kilometrů dlouhé zásobovací železniční trasy mezi Bangkokem a barmským Rangoonem, kterou v letech 1942 a 1943 pod dohledem japonských okupačních vojsk stavěly tisíce válečných zajatců a místních civilistů. Kromě 250 000 asijských otroků tu dřelo asi 60 000 Australanů, Britů, Holanďanů. Pokračovali jsme ještě dále do měst Chiang Mai a Chiang Rai, až do tzv. Zlatého trojúhelníku při hranicích s Barmou a Laosem (nechvalně proslulého pěstováním opia), navštívili zde nejsevernější místo Thajska i muzeum opia, kde jsme se mohli snadno přiučit, kterak si z makoviček kýžený opiát vyrobit, pluli lodí po bájném Mekongu a dokonce po vratkém bambusovém mostku vstoupili na území Laosu, cestovali jsme celou noc místní železnicí, navštívili vesničku, kde žije jeden z šesti posledních původních horských kmenů, který si udržuje jak svoji řeč, tak zvyky a kroje, prohlédli staré původní královské sídlo v Ayutthayi, navštívili farmu, kde se pěstují kešu oříšky, kaučukovníkovou plantáž, a také fabriku, kde se „vyrábějí“ pravé perly. Po všech těchto zážitcích jsme přeletěli na ostrovy Phi Phi a Phuket, kde jsme už v podstatě pouze relaxovali. Za pár báthů jsme si zakoupili na celý den lehátko pod slunečníkem. Pak už následovala jen četba, koupání, procházky po pláži, polehávání po slunečníkem, popíjení osvěžujících ovocných mixovaných koktejlů s ledem, zobání vychlazeného ananasu, zkrátka pohoda, klídek, u někoho bohužel i tabáček… Jeden večer jsme se vydali na kopec nad hotelem, odkud jsme měli spatřit západ slunce do moře. Výstup to byl fakt krutý! Na vrchol vedlo 350 notně vysokých schodů, pak se ještě hodný kus jen tak stoupalo do kopce. Celá akce však stála zato! Nejen že jsme si na vrcholu dopřáli vynikající chladivý ovocný mix, ale hlavně jsme skutečně viděli sluníčko zapadat nikoli za hory, ale přímo do moře! Režie dokonalá, herecký výkon bezchybný! Nádhera!

Při zpáteční cestě domů jsme ještě zvládli celodenní prohlídku Hongkongu. Byl to poměrně velkolepý pohled na všechny ty výškové budovy kolem nás!!! Nejvíc budov nad 13 pater na jednom místě je nečekaně právě zde! Vše skutečně ohromující a kolosálně pyramidální! Nejprve jsme vyjeli na vyhlídku vysoko nad město, a byl to opět impozantní pohled! Navíc jsme měli velké štěstí, že byla dobrá viditelnost, takže jsme si rozhledy, výhledy a panoramata skutečně užili. Pak jsme sjeli do starého města, prošli se uličkami, svezli se lodí, no a večer po setmění se kochali světelnou show, která byla rozehrána z výškových budov na protějším břehu.

A čím vyprávění zakončit? Do Thajska jsem se zamilovala a láska prý prochází žaludkem, takže skončím jídlem. Thajská kuchyně patří údajně mezi nejchutnější na světě. Jediné, co je pro našince poměrně nezvyklé, je značná až nesnesitelná ostrost, pálivost a celková kořeněnost jídel. Jako první pomoc pro stažení pálivosti je sousto rýže či kousek papaji nebo jiného ovoce, nikdy ne voda! Základem každého jídla je rýže. Trochu neobvyklé jsou sladko kyselé chuťové kombinace, případně koření, jehož výsledkem je jídlo, které chutná jako mýdlové vločky Leda. Maso i zelenina jsou krájené na malé kousky, jídlo se zde však nejí hůlkami, ale vidličkou a lžící. Rychlé občerstvení se nabízí i na ulici, zejména různě upravené a ochucené nudle, stejně jako ovoce – již nakrájené a vychlazené, případně výtečné ovocné ledové koktejly, mixované na požádání z libovolného ovoce.

A jakpak že se připravuje rýže, aby byla co nejthajštější? Průvodce Tomáš nám to prozradil, takže máme možnost si rýži takto také připravit. Nejdůležitější pro úspěch je pochopitelně vlastní rýže. Pokud nemáme přímo thajskou, což vidím trošku jako problém, doporučuje naši rýži BASK. Tu je třeba nejprve mnohokrát propláchnout studenou vodou, přičemž rýži vždy klouby prstů promnout o dno. Po této očistné kúře, která zbaví rýži přebytečného škrobu, rýži na nejméně půl hodiny namočíme, poté vodu slijeme, zalijeme vodou asi 1 cm nad rýži a vaříme 15 až 20 minut. Vařenou rýži pak necháme pod pokličkou ještě chvíli odpočívat. Zásadně rýži nesolíme!!! A dokonce prý ani neohříváme! Vypadá to složitě a zdlouhavě, ale výsledek prý stojí zato. Tak dobrou chuť!


Eva Čančíková