Výlet s PVTS do Kutné Hory 2008

Velký vlastenecký výlet s PVTS, tentokrát do „hor kutných…“
(13.9.2008)

Sobota 13. září byla zajímavá nejen tím, že teploty klesly přes noc hnedle o dvacet celsiových stupňů, ale pro téměř čtyřicítku členů pobočky vědeckotechnické společnosti zejména tím, že časně zrána vyrazili na další z poznávacích velkých výletů po vlastech českých, tentokrát do Kutné Hory – města, jehož sláva, věhlas i bohatství byly založeny na objevu stříbra. To dle jedné z pověstí objevil mnich Antonín z nedalekého kláštera v Sedleci. Aby však místo objevu ochránil před nepovolanými zraky, přikryl jej svou mnišskou kutnou – a odtud prý pochází i název Kutná Hora.

Počasí jsme si na výlet nemohli přát lepší! Blankytně modré nebe, slunka svit, čerstvé povětří, dokonalá viditelnost, jen trochu chladno, ale na to jsme byli jako správní výletníci dobře připraveni. Cesta probíhala bez jediné komplikace, takže jsme načas dojeli na místo určení. Zde nás očekávala úžasná místní průvodkyně, kutnohorská patriotka, která se nám s plným nasazením věnovala celé dopoledne.

Prohlídka pamětihodností města začala, jak také jinak, v chrámu svaté panny Barbory, patronky havířů. Stavba chrámu započala již v roce 1388 a jejím prvním architektem byl pravděpodobně Jan Parléř. V prvních letech stavba rostla poměrně rychle – do husitských válek vyrostla téměř do poloviny dnešní výšky. V této výšce však zůstala až do poloviny 16. století. Jak pak docházelo Kutné Hoře stříbro, docházely peníze a stavba byla předčasně ukončena – původně měla být minimálně dvakrát delší! Další úpravy chrámu pokračovaly až do roku 1905. Barbora tak čekala na své dokončení více než 500 let!

Druhé naše zastavení bylo ve vzácné gotické památce ve stínu Barbory, s plně dochovaným interiérem – v kapli Božího těla. Dnes vedle monumentálního chrámu působí sice dost nanicovatě, ale ještě v 18. století měla kaple navíc jedno nadzemní patro s vlastní štíhlou vížkou. Původně se zde i pohřbívalo, ale po příchodu Jezuitů byla kaple přeměněna v modlitebnu.

Další kroky nás vedly do Vlašského dvora. Původně byl pouhým prostým opevněním k ochraně obchodní stezky, později se po přestavbách stal královským sídlem. Největší proměnou prošel za vlády Václava II. Ten zde soustředil všechny mincovny z království a byla zde vybudována centrální ražebna – král totiž přistoupil k měnové reformě, kterou chtěl zajistit kvalitní a jednotnou měnu. K ruce si pozval florentské právníky a finančníky, kteří zřejmě na místní obyvatele mocně zapůsobili – Vlašský dvůr se totiž jmenuje po nich (Itálii se v té době říkalo Vlachy). S průvodkyní jsme prošli celým složitým procesem zpracování stříbrné rudy až po konečnou ražbu mincí v královské mincovně.

Cestou na oběd jsme ještě navštívili Ruthardku, neblahou pověstí proslulou a pověstmi opředenou uličku, která spojuje Vlašský dvůr s kostelem sv. Jakuba a Hrádkem. Kostel sv. Jakuba rozhodně nelze přehlédnout. Nejenže stojí na vyvýšenině, ale jeho nepřehlédnutelnost navíc zdůrazňuje 85 metrů vysoká věž. Pak už jsme kolem velkolepé, 4 metry vysoké Kamenné kašny spěchali na oběd k Dačickému.

Byli na nás připraveni, takže jsme se rozhodně nezdržovali – zato jsme si móóóc pochutnali. Občerstveni jsme spěchali na Hrádek, kde je v současnosti muzeum stříbra. Ve sbírkách muzea jsou uloženy rozsáhlé soubory uměleckořemeslné, výtvarné, etnografické, ale především numismatické a geologické, stejně jako unikátní exponáty z oboru hutnictví, hornictví i mincovnictví. Součástí muzea je i zachovalá středověká štola, kterou jsme rovněž navštívili. Myslím, že pocity, které zažijete v podzemí, se sotva dají popsat slovy. Teprve dole v dole člověk pochopí tu dřinu a šílené podmínky, v kterých horníci žili – ve vlhku a naprosté tmě! 300 metrů dlouhou štolou jsme ve slušivých manltíčcích s kapuckou procházeli leckde v předklonu a trochu bokem, neboť štola byla nízká a poměrně úzká, navíc mokrá. O to radostněji jsme venku pohlédli do korun stromů, na modré nebe a zářící slunce!

Na závěr výletu jsme navštívili místo vskutku atraktivní, či spíše bizarní – kostnici. Je to jistě unikát, ale že by to byla kdovíjaká krása?! Lustry z kostí, pyramidy lebek, kostěný erb rodiny Schwarzenbergů… Ovšem jako připomínka pomíjivosti lidského života a připomínka smrti to funguje spolehlivě!

Eva Čančíková

S VTS v Berlíně a Postupimi

Aktivní „vétéeska“ aneb poznáváme Berlín a Postupim
(16.5.2008)

V pátek 16. května 2008 odpoledne se nad Prahou stahovala černočerná těžká mračna. Sledovali jsme je zneklidněně z autobusu, kterým jsme uháněli směrem ke hranicím. Ještě jsme Prahu neopustili, když se nebe protrhlo a přívaly vody zpomalily naši cestu. Dobře jsme však udělali, že jsme na tento víkend opustili naši matičku stověžatou a vydali se poznávat hned dvě německá města, Berlín a Postupim! Zatímco doma mokli, my si užívali slunce a teplotní pohodu.

V pátek večer jsme se už stihli pouze ubytovat v hotelu na předměstí Berlína a velmi pozdně povečeřet v blízké restauraci. Ovšem hned v sobotu ráno začal náročný poznávací program. Nyní se můžete připojit i vy!

Berlín je městem a zároveň i spolkovou zemí. Sjednocením obou částí města se stal jedním z největších měst Evropy, hlavním městem Německa je pak od roku 1991. Po druhé světové válce, kdy bylo město z velké části zničeno, byl Berlín rozdělen do čtyř sektorů – amerického, britského, francouzského a sovětského. S nástupem studené války se tak dostal do konfliktů mezi vítěznými mocnostmi. Došlo k Berlínské blokádě (1948), posléze k politickému a následně k faktickému rozdělení města – stavbou zdi dne 13. srpna 1961. Nová kapitola města se začíná psát po pádu Berlínské zdi (9. listopadu 1989).

I po téměř 20 letech od pádu železné opony je Berlín městem v přerodu a ve výstavbě. Co ale musí upoutat opravdu každého na první pohled jsou rozsáhlé zelené plochy a zeleň celkově, a to nejen na světově proslulé třídě Unter den Linden. Z dalších pozoruhodností a památek musím jmenovat Říšský sněm s nádhernou prosklenou kopulí a krásným výhledem, známou Braniborskou bránu se spřežením na vršku, zámek Charlottenburg, televizní věž s rozhlednou, muzejní ostrov s množstvím muzeí – např. Egyptské či Pergamonské, chrám Berliner Dom, zříceninu kostela Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche, červenou radnici ve stylu severoitalské renesance, ale i bývalý přechod do západního Německa Checkpiont Charlie, Karl-Marx-Alle, Kurfürsterdamm, Alexanderplatz a celý nový komplex na Postupimském náměstí. Uf.

Rovněž nás zaujala budova hlavního nádraží, loni otevřeného, mnohaúrovňového, čistého, moderního, krásného… Stejně tak nová výstavba, odvážná, s mnoha zajímavými i diskutabilními architektonickými prvky. Například sídlo kancléřky Merkelové prý připomíná automatickou pračku (zpředu plněnou)… Rozhodně však je na co koukat!

Druhým místem, které jsme navštívili, byla Postupim, město vzdálené necelých 30 km jihozápadně od Berlína. V novodobé historii je Postupim známá především jako místo konání Postupimské konference v roce 1945.

My jsme navštívili právě Cecilienhof, kde se konference uskutečnila, a dále pak rozsáhlý park s rokokovým zámkem Sanssouci.

Postupimské konference proběhla za účasti tzv. Velké trojky – Stalin, Truman, Churchill (později nahrazen Attleem) od července do začátku srpna 1945. Hlavním výsledkem konference byla Postupimská dohoda (hranice v Evropě, demilitarizace a denacifikace Německa – ve velké stručnosti), druhou částí ujednání pak byla Postupimská deklarace, která vyzývala Japonsko ke kapitulaci.

Průvodkyně mluvila krásnou češtinou a její výklad byl opravdu zajímavý a podrobný.

Zámecký park se zámkem Sanssouci jsme si prohlédli samostatně. Park se skládá ze čtyř na sebe navazujících parkových částí s fontánami, vodotrysky, oranžerií, alejemi stromů, sochami a mnoha dalšími budovami – např. zde najdeme čínský čajový pavilon se zlatými sochami, Nový palác, Římské lázně či kostel Friedenskirche.

Dva dny vymezené na tento tradičně velice dobře připravený poznávací zájezd tradičně velice rychle utekly. Přesto jsme v neděli zvládli i hodinovou plavbu po řece Sprévě, výhled na město z televizní věže, návštěvu muzea i posezení v kavárně. Jen cestou domů bylo v autobuse nezvyklé ticho a počet spících se limitně blížil počtu účastníků zájezdu…

 

Eva Čančíková

Thajsko 2008

Ze zájezdu Thajsko 2008
(7.3.-23.3.2008 – Tentokrát i s povídáním:)

Tentokrát se naše milá vétéeska vypravila na bezmála třítýdenní výlet téměř na druhý konec světa, konkrétně do Thajska. Tento zájezd byl plánován již jednou (na březen 2005), tenkrát však všechny naděje na cestu smetla prosincová vlna tsunami. O tři roky později (tedy letos) se cesta již uskutečnila, bohužel však byla rovněž krutě poznamenána tragickou událostí – úmrtím při šnorchlování. To pochopitelně poznamenalo každého z nás, a je jen malou útěchou, že takto nešťastně a předčasně někdo zemřel při tom, co měl hodně rád… Program však běžel dál, a s odstupem času a po opadnutí největších emocí musím zájezd hodnotit jako perfektně připravený, náročný a obohacující, jedním slovem bezvadný.

Thajsko je krásná tropická země, ležící v jihovýchodní Asii. Tvar země připomíná vzdáleně hlavu slona s dlouhým chobotem. Slon je taky symbolem Thajska. Země sousedí na severu s Barmou (správně Myanmarem), Laosem, dále s Kambodžou a Malajsií. Thajsko bylo dříve známo pod názvem Siam. Slovo „thai“ v thajštině znamená „svoboda“. V zemi se střídají jen tři roční období – zima, léto a období dešťů. Výstižnější výklad průvodce Karla praví, že v březnu začíná po období veder a ještě větších veder období takzvaně kurevských veder, které vrcholí v dubnu. Pro přiblížení: teploty se tedy již za našeho pobytu v březnu nezadržitelně blížily ke 40 stupňům, voda měla 32 stupínků.

Thajsko je království. Člověk si zde připadá trošku jako v zemi krále Miroslava. Všichni Thajci totiž svého krále milují, hovoří o něm jen obdivně, všude visí jeho obrazy ozdobené květinami, a urážka královské rodiny je srovnatelná s urážkou Budhy. Král Rama IX. je nejdéle vládnoucí monarcha na světě, vládne již šedesátým prvním rokem!

V Thajsku panuje poměrně značná náboženská svoboda. Nejrozšířenějším náboženstvím je théravádový buddhismus, který vyznává asi 95% obyvatelstva. Zbytek jsou muslimové, hinduisté, sikové a křesťané. Jako ve většině asijských kultur je i v thajském spirituálním učení klíčová úcta k předkům (théraváda znamená doslovně učení starších). Jedná se prý o nejpůvodnější živou formu buddhismu. Ctí a téměř povinností každého Thajce je strávit při meditacích v jakémkoli klášteře přinejmenším tři měsíce svého života. Hlavní město Bangkok (zvaný thajsky Krug Thep) je rozlohou velký asi jako Praha. Kuriozitou je původní ceremoniální název města, nejdelší na celém světě, který v překladu zní přibližně: město andělů, věčné a nádherné sídlo boha Indry, vznešené město, kde je uloženo devět skvostných drahokamů, královské město s mnoha velkolepými paláci a stavbami, věčné město, kde sídlí bohové a má svůj domov bůh Krišna, město stvořené bohem Višnuem….

Bangkok leží na řece Chao Phraya těsně před jejím ústím do Thajského zálivu. Město je směsicí luxusních drahých domů a residencí, tržišť, rušné dopravy a hluku, a současně krásných, neuvěřitelně až bizarně barevných buddhistických chrámů, z kterých vyzařuje klid a pohoda.

Během poznávací části našeho pobytu jsme si prohlédli město Bangkok, navštívili nespočet buddhistických komplexů a Buddhů – včetně těch nejdůležitějších, kterými jsou zlatý Buddha, ležící Buddha a smaragdový Buddha, a dále pak asi 394 dalších zobrazení Buddhy, lišících se laickému oku pouze velikostí a mírou zlacenosti. Projeli jsme se loděmi různých velikostí po řekách, kanálech i po moři, navštívili plovoucí trhy, absolvovali kobří i erotickou show, projeli se džunglí na slonech, a vydali se dále na sever k řece Kwai a pověstnému mostu přes ni. Teprve zde jednomu dojde, že krev ve druhé světové válce tekla i v jihovýchodní Asii. Byla to hodně zajímavá výprava do opomíjené historie. Most přes řeku Kwai byl jedním z klíčových bodů 415 kilometrů dlouhé zásobovací železniční trasy mezi Bangkokem a barmským Rangoonem, kterou v letech 1942 a 1943 pod dohledem japonských okupačních vojsk stavěly tisíce válečných zajatců a místních civilistů. Kromě 250 000 asijských otroků tu dřelo asi 60 000 Australanů, Britů, Holanďanů. Pokračovali jsme ještě dále do měst Chiang Mai a Chiang Rai, až do tzv. Zlatého trojúhelníku při hranicích s Barmou a Laosem (nechvalně proslulého pěstováním opia), navštívili zde nejsevernější místo Thajska i muzeum opia, kde jsme se mohli snadno přiučit, kterak si z makoviček kýžený opiát vyrobit, pluli lodí po bájném Mekongu a dokonce po vratkém bambusovém mostku vstoupili na území Laosu, cestovali jsme celou noc místní železnicí, navštívili vesničku, kde žije jeden z šesti posledních původních horských kmenů, který si udržuje jak svoji řeč, tak zvyky a kroje, prohlédli staré původní královské sídlo v Ayutthayi, navštívili farmu, kde se pěstují kešu oříšky, kaučukovníkovou plantáž, a také fabriku, kde se „vyrábějí“ pravé perly. Po všech těchto zážitcích jsme přeletěli na ostrovy Phi Phi a Phuket, kde jsme už v podstatě pouze relaxovali. Za pár báthů jsme si zakoupili na celý den lehátko pod slunečníkem. Pak už následovala jen četba, koupání, procházky po pláži, polehávání po slunečníkem, popíjení osvěžujících ovocných mixovaných koktejlů s ledem, zobání vychlazeného ananasu, zkrátka pohoda, klídek, u někoho bohužel i tabáček… Jeden večer jsme se vydali na kopec nad hotelem, odkud jsme měli spatřit západ slunce do moře. Výstup to byl fakt krutý! Na vrchol vedlo 350 notně vysokých schodů, pak se ještě hodný kus jen tak stoupalo do kopce. Celá akce však stála zato! Nejen že jsme si na vrcholu dopřáli vynikající chladivý ovocný mix, ale hlavně jsme skutečně viděli sluníčko zapadat nikoli za hory, ale přímo do moře! Režie dokonalá, herecký výkon bezchybný! Nádhera!

Při zpáteční cestě domů jsme ještě zvládli celodenní prohlídku Hongkongu. Byl to poměrně velkolepý pohled na všechny ty výškové budovy kolem nás!!! Nejvíc budov nad 13 pater na jednom místě je nečekaně právě zde! Vše skutečně ohromující a kolosálně pyramidální! Nejprve jsme vyjeli na vyhlídku vysoko nad město, a byl to opět impozantní pohled! Navíc jsme měli velké štěstí, že byla dobrá viditelnost, takže jsme si rozhledy, výhledy a panoramata skutečně užili. Pak jsme sjeli do starého města, prošli se uličkami, svezli se lodí, no a večer po setmění se kochali světelnou show, která byla rozehrána z výškových budov na protějším břehu.

A čím vyprávění zakončit? Do Thajska jsem se zamilovala a láska prý prochází žaludkem, takže skončím jídlem. Thajská kuchyně patří údajně mezi nejchutnější na světě. Jediné, co je pro našince poměrně nezvyklé, je značná až nesnesitelná ostrost, pálivost a celková kořeněnost jídel. Jako první pomoc pro stažení pálivosti je sousto rýže či kousek papaji nebo jiného ovoce, nikdy ne voda! Základem každého jídla je rýže. Trochu neobvyklé jsou sladko kyselé chuťové kombinace, případně koření, jehož výsledkem je jídlo, které chutná jako mýdlové vločky Leda. Maso i zelenina jsou krájené na malé kousky, jídlo se zde však nejí hůlkami, ale vidličkou a lžící. Rychlé občerstvení se nabízí i na ulici, zejména různě upravené a ochucené nudle, stejně jako ovoce – již nakrájené a vychlazené, případně výtečné ovocné ledové koktejly, mixované na požádání z libovolného ovoce.

A jakpak že se připravuje rýže, aby byla co nejthajštější? Průvodce Tomáš nám to prozradil, takže máme možnost si rýži takto také připravit. Nejdůležitější pro úspěch je pochopitelně vlastní rýže. Pokud nemáme přímo thajskou, což vidím trošku jako problém, doporučuje naši rýži BASK. Tu je třeba nejprve mnohokrát propláchnout studenou vodou, přičemž rýži vždy klouby prstů promnout o dno. Po této očistné kúře, která zbaví rýži přebytečného škrobu, rýži na nejméně půl hodiny namočíme, poté vodu slijeme, zalijeme vodou asi 1 cm nad rýži a vaříme 15 až 20 minut. Vařenou rýži pak necháme pod pokličkou ještě chvíli odpočívat. Zásadně rýži nesolíme!!! A dokonce prý ani neohříváme! Vypadá to složitě a zdlouhavě, ale výsledek prý stojí zato. Tak dobrou chuť!


Eva Čančíková