Putování mrazzzivou večerní Prahou
(03/2011)
Začátkem března se opět nezanedbatelný počet členů a příznivců naší milé véteesky vydal na večerní putovaní hlavním městem, tradičně s průvodcem Antonínem Žílou.
Záměrně uvádím „putování“ a nikoli „procházka“, neboť specifikem těchto večerních akcí je kombinovaný přesun, tedy autobusem na delší vzdálenosti, a poté pěšky za poznáním. Komu se zdá noční popocházení po městě podivné, tomu řeknu jediné – jděte a zkuste to! Uvidíte, jak moc jiná jsou místa, která notoricky znáte, jakých nových detailů si všimnete třeba na fasádách, jaké nové obzory se vám zkrátka otevřou pravě kontrastem tmy a umělého osvětlení…
Naše první zastávka byla na Vyšehradě u kongresového centra, následoval vystup do mrazivého podvečera a pochod na Vyšehrad. Pochod samozřejmě rychlým tempem, které je našemu průvodci vlastní. Zastavovali jsme na každém zajímavém místě, tedy poměrně zhusta, a poslouchali nezaměnitelný výklad doktora Žíly.
Vyšehrad je velmi rozsáhlý komplex, kde se nachází jedny z nejposvátnějších míst českého národa a jeho státnosti, najdeme zde jedny z nejstarších a nejvýznamnějších památek na našem území, navíc je místo opředeno mnoha pověstmi, mýty, legendami, ale také skutečnými a významnými událostmi v našich dějinách. Od roku 1962 je areál národní kulturní památkou. Naše kroky nás dovedly k románské rotundě sv. Martina, postavené ve druhé polovině 11. století, a samozřejmě ke kapitulnímu chrámu sv. Petra a Pavla. Poblíž kostela jsou vidět i zbytky zdiva bývalého gotického paláce Karla IV., který stál přibližně v místech dnešního parku se čtyřmi Myslbekovými sousošími.
Dalši zastávka byla na Karlově, kde jsme se uličkou se starými romantickými lampami – lucernami a téměř bez aut, s atmosférou předminulého století, dostali k Michnovu letohrádku, známému spíše pod názvem Vila Amerika. Je to barokní vila, první pražská stavba Kiliána Ignáce Dientzenhofera po jeho návratu z Vídně – vřele doporučuji navštívit právě večer, osvětlená budova je zkrátka úžasná. A navíc v ní je muzeum Antonína Dvořáka.
Přejeli jsme k žižkovské televizní věži, k nepřehlédnutelné dominantě města. Pro někoho je to druhá nejošklivější stavba celého světa, pro jiného je věž díky lezoucím miminkům Davida Černého největším turistickým lákadlem celého města. To je asi věc názoru. Pravdou je, že věž je vysoká 216 metrů, skládá se ze tří válcových tubusů (134 m vysokých). Ve výšce 66 metrů je pak restaurace, v 93 metrech vyhlídková kabina, no a nejvýše je pak kabina s vysílací technikou. Od roku 2000 lezou po pilířích nahoru a dolů ona obří miminka. Dost mě uklidnilo, když jsem se dozvěděla, že základ věže tvoří v hloubce 15 metrů železobetonová deska, která je 4 metry tlustá a má v průměru 30 metrů…
Pěšky jsme pak došli ke kostelu slovinského architekta Josipa Plečnika – Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Kostel je to neobvyklý, s plochou střechou, který díky obrovským hodinám na široké věži trošku připomíná nádraží. Zde také doporučuji jít se podívat na nočně osvětlenou fasádu s výstupky, jejichž nepravidelnosti vyniknou právě za umělého osvětlení. V současnosti finišují přípravy na nominaci tohoto kostela na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Další zastávkou byla Parukářka – původně vinice (založené samotným Karlem IV.), dnes park s nádherným výhledem na Prahu. Uvnitř kopce je bývalý bunkr pro 2 500 lidí, ve kterém je dnes klub Parukářka a také horolezecká stěna. Také zajímavé místo, řekla bych.
Závěr už téměř nočního putování byl na Strahově a na Hradě. Únava byla značná, zima ještě větší, ovšem krása za odměnu největší. Zkuste si to někdy také – a uvidíte!
za PVTS Eva Čančíková
