Velký vlastenecký výlet s PVTS, tentokrát do „hor kutných…“
(13.9.2008)
Sobota 13. září byla zajímavá nejen tím, že teploty klesly přes noc hnedle o dvacet celsiových stupňů, ale pro téměř čtyřicítku členů pobočky vědeckotechnické společnosti zejména tím, že časně zrána vyrazili na další z poznávacích velkých výletů po vlastech českých, tentokrát do Kutné Hory – města, jehož sláva, věhlas i bohatství byly založeny na objevu stříbra. To dle jedné z pověstí objevil mnich Antonín z nedalekého kláštera v Sedleci. Aby však místo objevu ochránil před nepovolanými zraky, přikryl jej svou mnišskou kutnou – a odtud prý pochází i název Kutná Hora.
Počasí jsme si na výlet nemohli přát lepší! Blankytně modré nebe, slunka svit, čerstvé povětří, dokonalá viditelnost, jen trochu chladno, ale na to jsme byli jako správní výletníci dobře připraveni. Cesta probíhala bez jediné komplikace, takže jsme načas dojeli na místo určení. Zde nás očekávala úžasná místní průvodkyně, kutnohorská patriotka, která se nám s plným nasazením věnovala celé dopoledne.
Prohlídka pamětihodností města začala, jak také jinak, v chrámu svaté panny Barbory, patronky havířů. Stavba chrámu započala již v roce 1388 a jejím prvním architektem byl pravděpodobně Jan Parléř. V prvních letech stavba rostla poměrně rychle – do husitských válek vyrostla téměř do poloviny dnešní výšky. V této výšce však zůstala až do poloviny 16. století. Jak pak docházelo Kutné Hoře stříbro, docházely peníze a stavba byla předčasně ukončena – původně měla být minimálně dvakrát delší! Další úpravy chrámu pokračovaly až do roku 1905. Barbora tak čekala na své dokončení více než 500 let!
Druhé naše zastavení bylo ve vzácné gotické památce ve stínu Barbory, s plně dochovaným interiérem – v kapli Božího těla. Dnes vedle monumentálního chrámu působí sice dost nanicovatě, ale ještě v 18. století měla kaple navíc jedno nadzemní patro s vlastní štíhlou vížkou. Původně se zde i pohřbívalo, ale po příchodu Jezuitů byla kaple přeměněna v modlitebnu.
Další kroky nás vedly do Vlašského dvora. Původně byl pouhým prostým opevněním k ochraně obchodní stezky, později se po přestavbách stal královským sídlem. Největší proměnou prošel za vlády Václava II. Ten zde soustředil všechny mincovny z království a byla zde vybudována centrální ražebna – král totiž přistoupil k měnové reformě, kterou chtěl zajistit kvalitní a jednotnou měnu. K ruce si pozval florentské právníky a finančníky, kteří zřejmě na místní obyvatele mocně zapůsobili – Vlašský dvůr se totiž jmenuje po nich (Itálii se v té době říkalo Vlachy). S průvodkyní jsme prošli celým složitým procesem zpracování stříbrné rudy až po konečnou ražbu mincí v královské mincovně.
Cestou na oběd jsme ještě navštívili Ruthardku, neblahou pověstí proslulou a pověstmi opředenou uličku, která spojuje Vlašský dvůr s kostelem sv. Jakuba a Hrádkem. Kostel sv. Jakuba rozhodně nelze přehlédnout. Nejenže stojí na vyvýšenině, ale jeho nepřehlédnutelnost navíc zdůrazňuje 85 metrů vysoká věž. Pak už jsme kolem velkolepé, 4 metry vysoké Kamenné kašny spěchali na oběd k Dačickému.
Byli na nás připraveni, takže jsme se rozhodně nezdržovali – zato jsme si móóóc pochutnali. Občerstveni jsme spěchali na Hrádek, kde je v současnosti muzeum stříbra. Ve sbírkách muzea jsou uloženy rozsáhlé soubory uměleckořemeslné, výtvarné, etnografické, ale především numismatické a geologické, stejně jako unikátní exponáty z oboru hutnictví, hornictví i mincovnictví. Součástí muzea je i zachovalá středověká štola, kterou jsme rovněž navštívili. Myslím, že pocity, které zažijete v podzemí, se sotva dají popsat slovy. Teprve dole v dole člověk pochopí tu dřinu a šílené podmínky, v kterých horníci žili – ve vlhku a naprosté tmě! 300 metrů dlouhou štolou jsme ve slušivých manltíčcích s kapuckou procházeli leckde v předklonu a trochu bokem, neboť štola byla nízká a poměrně úzká, navíc mokrá. O to radostněji jsme venku pohlédli do korun stromů, na modré nebe a zářící slunce!
Na závěr výletu jsme navštívili místo vskutku atraktivní, či spíše bizarní – kostnici. Je to jistě unikát, ale že by to byla kdovíjaká krása?! Lustry z kostí, pyramidy lebek, kostěný erb rodiny Schwarzenbergů… Ovšem jako připomínka pomíjivosti lidského života a připomínka smrti to funguje spolehlivě!
Eva Čančíková
